V tomto fotografickém blogu se autor prostřednictvím objektivu seznamuje s Gruzií a popisuje první dojmy po příletu.
Gruzie je kouzelná, i když trochu bláznivá kavkazská republika, která člověka začne udivovat, jakmile opustí příletovou letištní halu.
První seznámení s Kavkazem je malá zkouška nervů. Každému, kdo vykročí z letištní haly, zkříží cestu neodbytní taxikáři. Tito většinou postarší pánové krouží kolem jako vosy a nabízejí odvoz za ty "nejlepší" ceny. S malou znalostí ruštiny a trochou smlouvání zjistíte, že z těch "nejlepších" cen dokáží slevit i na polovinu. Když je ale usmlouváte, přestanou se chovat přátelsky. (Na fotce je severní část Tbilisi)
Pokud se náhodou rozhodnete ušetřit si nervy při jednání s taxikáři a zvolíte cestování tradiční dopravou, užijete si pro změnu nezapomenutelnou jízdu v malé dodávce tak zvané "mašrutce". Jediná nevýhoda je, že musíte čekat, až se celá naplní pasažéry. (To platí pro meziměstské cesty)
Jen co se dostanete do centra Tbilisi, hlavního města Gruzie, spatříte na ulici potulné psíky a staré bábušky, které prodávají zboží všeho druhu.
Pravděpodobně také narazíte na dětské gangy, které sofistikovaně žebrají peníze u hlavního nádraží "mašrutek" v Tbilisi. (Děti na fotce pouze hrály fotbal)
V metru nebo na ulici vás pak každý den překvapí pán nebo paní s malým či velkým plakátem své nebohé matky, na jejíž zdravotní péči se snaží vybrat alespoň nějaké drobné. (V Gruzii jsou dokonce žebrací gangy). Pro Gruzínce je dávání peněz žebrákům běžné a to mimojiné také kvůli neexistenci sociálního systému.
Skvělé je, že brzyo ráno se v Gruzii rozhodně nevstává. Dokonce i škola tady začíná až v 9 hodin. Zato navečer jsou ulice plné lidí a troubících aut.
I když skoro na každém rohu potkáte policistu, na dodržování pravidel silničního provozu se tu nehraje. Samotní Gruzínci ani příliš nechodí přes přechody. Někteří jsou dokonce schopní namířit si to přímo přes čtyřproudou silnici a proplétat se mezi auty za plného provozu. Recept na přežití je prý "oční kontakt" s řidičem.
Gruzínci jsou také pověstní svou pohostinností. Pokud vás pozvou k sobě domů, můžete se těšit na gruzínskou pálenku „čaču“ nebo víno a dlouhé proslovy u každého přípitku. V Gruzii na to mají dokonce speciálního člověka, kterému se říká „tamada“. Ten má za úkol moderovat hostinu a pronášet srdceryvné přípitky. S klasickým českým „na zdraví“ tady rozhodně nikdo dojem neudělá. Gruzínský přípitek může trvat klidně i pět minut.
(Ilustrační foto z jednoho gruzínského baru)
Čerstvý chléb se dá koupit v Gruzii na každém kroku, ale není to bochník jako u nás, ale kynutá chlebová placka (puri) pečená na stěnách sudovité pece.
Nakonec musím ještě zmínit hudebníky. V Tbilisi uvidíte mladé kytaristy a zpěváky v každém podchodu v blízkosti centra. Tady ale nečekají, že si je poslechnete a pak jim hodíte peníze do krabičky. Skoro každý hudebník tu má svého naháněče, někteří dokonce dva. Úloha naháněče je aktivně vybírat peníze od kolemjdoucích do své čepice. (Na první fotce je první hudebník, kterého jsem potkal a neměl u sebe naháněče)
Gruzie je jednoduše zábavná země, kde každý den uvidíte něco zajímavého. Ať už jsou to hořící popelnice nebo pouliční děti, které naschvál zhasínají v restauracích a utíkají před rozzlobenými číšníky.
(Na fotce chlapec honí krávu)
Zdroje uvedených fotografií: Archiv autora
Autorem veškerých uvedených fotografií je Patrik Salát.