Na to se poněkud ironicky zeptal jeden z přispěvatelů na facebooku NESEHNUTÍ. Odpovídá mu dlouhodobá dobrovolnice organizace Inka, která díky ní strávila rok v Gruzii.
Jak se píše o zemi, ve které jste se sice nenarodili, ale která už pro vás vždycky bude trochu domovem? Jak se píše o kultuře, která vám je přirozeně trochu vzdálená, protože jste v ní nevyrostli, ale která je vám zase v tolika věcech blízká? Jak se píše o lidech, kteří vás někdy strašně štvou, ale zároveň je máte rádi a v mnoha věcech jim rozumíte, chápete je a hlavně víte, že si z nich můžete vzít v plno věcech příklad? A jak se píše o neziskovce, která je dle pohledu mnoha lidí z Česka pijavicí na státním rozpočtu a hysterickou sebrankou, ale pár tisíců kilometrů na východ je respektovanou organizací, nezbytnou pro rozvoj místní občanské společnosti?
V prvním blogu, který jsem napsala dva měsíce po přestěhování do hlavního města Gruzie Tbilisi, jsem popisovala svoje očekávání od tohoto mého dočasného domova, která vznikla na základě informací získaných z literatury, zkušeností mých přátel a internetových zdrojů. Plno se jich během 10 měsíců, které jsem v Gruzii strávila, naplnilo, některá předčila má očekávání a některá se nenaplnila. Ale takový je život, ne?
Gruzie - ráj na zemi pro všechny české „neo-obrozence“
Přišla jsem do země, kde vládne tradiční rozdělení mužských a ženských rolí a slovo gender je nadávkou (rozumné přeci), církev má větší moc než politikové (vždyť u nás si také snažíme zachovat ty „tradiční křesťanské hodnoty“) a o menšiny se nikdo nezajímá (správně, ať si každý poradí sám, mně taky nikdo nepomáhá). Ač by se mnohým obyvatelům České republiky mohla díky výše zmíněnému zdát Gruzie jako skvělý stát, kde najdou své životní štěstí, místní moc spokojení nejsou.
Velkou roli v tom jistě hrají nevyřešené válečné konflikty o Abcházii a Jižní Osetii, obávaný soused, Ruská federace, a nejistá ekonomika. Pokud se k tomu ještě přidá strach z násilí ze strany manžela (každý rok zemře kolem 15 žen v důsledku domácího násilí), nemožnost diskutovat s vlivnou církví a strach o vlastní život, pokud vybočujete - jen za dobu mé přítomnosti byli zavražděni dva transgender lidé a dalších několik napadeno, majitelé vegetariánské restaurace museli svůj podnik zavřít kvůli opakovaným útokům, feministky bývají pravidelně uráženy a podobně - zůstanete ochromeni vlastní nemohoucností.
V tu chvíli potřebujete někoho, o koho se můžete opřít, kdo vám dokáže ze své zkušenosti poradit a kdo vám fakticky pomůže. Takových organizací je jen velmi málo, ale bezpochyby mezi ně patří NESEHNUTÍ. Skvělý program Cesta iniciativy, který podporuje jihokavkazský neziskový sektor, nenutí nikoho, aby fungoval podle námi předepsaných hodnot, ale nabízí pomoc v problémech, které si definují sami místní. Jméno NESEHNUTÍ se v tady skloňuje jen v těch nejlepších pádech a třídenní BarCamp v Gruzii, který jsem pomáhala organizovat, byl toho všeho důkazem. Byl to víkend, během kterého se všichni mohli cítit v bezpečí a kde vzájemné sdílení zkušeností nabízelo prostor pro hojení ran.
Kromě pravidelné pomoci pro NESEHNUTÍ s čímkoli, co potřebovali vyřídit přímo v Gruzii, jsem během mého EVS pobytu každodenně docházela do místní neziskové organizace Odzbrojení a nenásilí (Disarmament and Nonviolence). Zde jsem psala žádosti o granty, překládala texty, sháněla nové partnerské organizace a dělala cokoli dalšího, co bylo potřeba. Jedním z nejzajímavějších výstupů mé práce byl výzkum mezi 58 gruzínskými romskými ženami o jejich životních situacích. Z něho vyšly pro nás poměrně neuvěřitelné výsledky, např. že se většina dotázaných stále živí věštěním nebo že většina žen rodí doma, a ne v nemocnici. Věřím, že tento výzkum bude dobrým základem pro další práci s Romy a Romkami v Gruzii a v každém případě se jedná o jedinečná data.
Bohužel současná politická a společenská situace v Gruzii moc neziskovým organizacím nenahrává, a tudíž jsme za dobu mého pobytu nerozjeli žádný větší projekt. I to ale svědčí o aktuální situaci, která úplně nepřeje občanskému sektoru a rozhodně nepodporuje aktivisty a aktivistky říkající nahlas, co je ve státě špatně. I proto je důležité, aby program Cesty iniciativy na jižním Kavkaze fungoval.
Jen blbec nebo blbka si z nových zážitků něco nevezme
Vedle pracovních zážitků pro mě samozřejmě největší zkušeností byl život v cizí zemi sám o sobě. Gruzie je skvělým mezníkem evropskosti a východnějšího stylu. Mnoho věcí zde nefunguje tak, jak jsme například u nás v Česku zvyklí, ale setkat se s různými variantami mezilidského jednání je pro život velmi zdravé. Člověk si uvědomí, že ne všechno se musí odehrávat podle jeho představ a jeho škatulek, a že na tom není nic špatného. Že vedle sebe můžeme žít, i když máme jiné kategorie pro život a i když se v mnoha základních věcech neshodneme.
Necelý rok v Tbilisi, přestože nenaplnil všechna má pracovní očekávání, byl nejlepším zážitkem mého dosavadního života. Stále tvrdím, že dlouhodobější zkušenost z cizí země by měli mít všichni lidé, a svět by tím byl o dost lepší. Když jsem se v létě do Gruzie vrátila ještě si prohlédnout hory, do kterých jsem se během pracovního pobytu nedostala, odjeli jsme se s kamarády na pár dní podívat také do sousedního Ázerbájdžánu. Cestou zpět do Gruzie mě na hranicích mezi Ázerbájdžánem a Gruzií zaplavil příjemný pocit a věděla jsem, že do Gruzie už vždycky pojedu jako do své druhé domoviny, a ne jen jako turistka, i přes všechny problémy vyjmenované v úvodním odstavci. Za tuhle příležitost budu NESEHNUTÍ vždycky vděčná a v každém případě jí doporučím komukoli z mého okolí. Gruzínsky ani rusky jsem se bohužel nenaučila natolik, abych některou z těchto řečí mohla bezproblémově využívat, ale stejně mě vhled do dalších jazykových struktur velmi obohatil. A o potkávání místních lidí a přivezení si živého suvenýru v podobě psa nemluvě.
Čeští rozmazlenci a rozmazlenkyně
Znovu jsem se přesvědčila o tom, že se v České republice máme více než dobře, akorát si toho nevážíme, a že bychom měli každý den děkovat (Bohu/náhodě/matce zemi) za to, v jakém regionu žijeme, a jak si nezasloužíme, co máme. Uvědomila jsem si, že politická stabilita, kvalita politiky, rovnost pohlaví a další obdobná témata opravdu jsou základem každodenní pohody, a ne jen výmyslem pražské (brněnské) kavárny. Je zkrátka těžké žít v zemi, kde si nejste jistí, co se stane další den.
Inka Jurková, bývalá EVS dobrovolnice NESEHNUTÍ v Gruzii a současná produkční festivalu Khamoro v SLOVO 21 a křivých mrkví v Zachraň jídlo
