Poslouchat dlouho lektorský výklad je nudné, únavné a ostatně se často dá i víc naučit vlastní aktivní činností. Při mediálním tréninku rozdělujeme osazenstvo do skupin – některé píší tiskovou zprávu, jiné připravují cvičnou tiskovou konferenci a s několika vybranými jedinci jdeme natáčet rozhovor na kameru. Kolega zkušeně hraje televizního redaktora a já dělám kameramana. Dotazovaná účastnice poctivě popisuje svoje bezplatné poradenství místním seniorům a pomoc při jednání s úřady, které se je občas snaží obalamutit a nevyplatit jim ani nuzný měsíční důchod ve výši 500 rublů, z kterého se beztak nedá přežít ani týden.
„A opravdu je to poradenství bezplatné? Slyšeli jsme, že u vás v organizaci máte zavřené dveře a za nimi schraňujete peníze vybrané od klientů,“ ptá se kolega. „Ano, poradenství je naprosto bezplatné...“ vysvětluje bezelstně aktivistka, zatímco kamerou zabírám nápis „zavírejte dveře“ za jejími zády a paklík bankovek, který jsme tam před začátkem rozhovoru narafičili. Následné promítání natočených rozhovorů je samozřejmě nejen zdrojem budoucí obezřetnosti při skutečných televizních reportážích, ale i značné zábavy.
Kavkazská pohostinnost je proslulá a Abcházie není výjimkou. Hned druhý večer se na prahu našich pokojů objevuje domácí a zve nás na skleničku domácího vína. Hodiny v příjemné atmosféře ubíhají a dle tradice probíhá pronášení přípitků, které mají při konzervativnějších příležitostech pevně dané pořadí, na co se připíjí. Třeba na Boha nebo na „ty, kteří tady s námi teď nemohou být“. Kolega se ujímá slova a připíjí na to, aby se, ať už to bude kdekoliv, mohl potkat se svými přáteli z Gruzie i z Abcházie v míru u jednoho stolu. Pan domácí v rámci tradice nemůže moc protestovat, ale nějak reagovat zjevně musí. Následujících deset minut chrlí natolik prudký monolog, že naše tlumočnice nestíhá překládat (a to je opravdu dobrá). To málo, co se posléze dozvídáme, nám stačí. Třeba to, že Gruzíni jsou údajně vrazi malých dětí. Od té doby, když se bavíme na veřejnosti, místo „v Gruzii“ raději říkáme „v té vedlejší zemi“.
Třídenní seminář v Suchumi končí. Nejen, že s radostí reflektujeme veskrze hodně pozitivní zpětné vazby účastníků a účastnic z jimi vyplněných dotazníků, ale máme pocit, že jsme jim předali spoustu informací a že řada z nich je nadějí pro zdejší občanskou společnost. S velkou úlevou se odebíráme na závěrečný večírek, kde se nám kromě spousty příjemné neformální konverzace dostane i první lekce abchazských tanců. Na druhém konci sálu má večírek větší skupina převážně starších pánů v oblecích. Dozvídáme se, že to jsou lidé z místního ministerstva vnitra. Kolem půlnoci akce končí, jdeme se ještě projít na pláž a rychle se vracíme z euforie do reality. Celý zbytek večera nás doprovází dva „týpci“ a důkladně dbají o naši bezpečnost.
Seminář v Tbilisi už je snazší, víme trochu, co můžeme čekat. Účastníci a účastnice mají věkový průměr asi dvojnásobný, než v Abcházii, a působí dojmem, že mají z neziskovek mnohaleté zkušenosti, působí spíše na vedoucích funkcích a tak trochu váháme, proč se sem vlastně hlásili. Brzy se ale ukazuje, že to tak úplně není a většina toho, co pro ně máme připravené, jim bude k užitku. Zdejší realita je také znatelně bližší té naší – existují tu jak problémy s kácením stromů ve městech, tak třeba přebujelý automobilismus v ulicích Tbilisi. Máme ale i dost jiných témat k debatě – jsou tu zástupci a zástupkyně organizací zabývajících se lidskými právy, uprchlíky, ženskými právy, sociálními otázkami, mládeží...
Opět informujeme o možnosti získat malý grant a přijet do České republiky na stáž. A tentokrát hned na začátku výslovně dodáváme, že stejně tak přijede několik lidí z Abcházie. Člověk nemusí umět rusky ani gruzínsky, aby si dokázal zaznívající polohlasné reakce volně přeložit jako značně ironické „hm, super...“
Gruzínská pohostinnost si s abchazskou nijak nezadá. Po jedné společné večeři konané ještě před seminářem, které se účastní několik novinářů a lidí z mezinárodních organizací, platí celý účet zástupce naší spolupracující gruzínské organizace. Pracuje jako vysokoškolský učitel a ačkoliv útrata není nijak velká, tvoří nejmíň polovinu jeho platu. Ale nedá si to rozmluvit. Vůbec nijak.
Na závěrečném setkání po semináři v Tbilisi zkoušíme pro změnu gruzínské tance a trochu myslíme na to, jestli nás největší tanec nečeká, až přijedou do Brna lidé z Gruzie a Abcházie. Ale vybrali jsme si problematický region, tak to budeme muset diplomaticky zvládnout. Naším cílem není sbližovat lidi ze znepřátelených území. Chceme podporovat rozvoj neziskového sektoru a jeho veřejně prospěšných aktivit v obou zemích, nebo chcete-li regionech. A příště třeba v Čertově Roklině, když na to přijde. Ale pokud zároveň napomůžeme tomu, že někteří aktivisté z Abcházie i Gruzie najdou cestu ke společné komunikaci a třeba i spolupráci, budeme šťastní. Moc :-)
Martin Hyťha
koordinátor projektu podpory občanské participace a nezávislé žurnalistiky na Kavkaze
