Slasti a strasti pracovní cesty po Ukrajině (3.díl)

Nicméně kritizovat z pozice cizince či cizinky je snadné, obzvláště když nás události na východě země při práci nijak zásadně neohrožovaly. Ačkoliv jsou přítomné v každodenním životě, děje se tak spíše latentně a člověk si na odkazy na konflikt tak nějak zvykne. Hned první večer jsme ale dostali příležitost částečně okusit, jak se cítí lidé žijící v Doněcku, Luhansku, Slavjansku, Mariupolu a dalších měst zasažených boji. Po několikakilometrové procházce jasným a teplým večerem, jsme se každý odebrali do své komnaty a usnuli.

         V pět hodin ráno mě však probouzí hlasitý a intenzivní hluk zvenku, který připomínal přelety stíhacích letadel. Nezmatkuj a zjisti informace, říkám si. Otevírám proto notebook a kontroluju internet. Nic. Zvláštní zvuky ale pokračují dál, proto neváhám a jdu zkontrolovat situaci za oknem. Nikde nikdo, jasno, žádné auto, jen pod okny projíždí blikající sanitky. To už ale Petr klepe na dveře s příruční taškou, do níž balí všechny peníze a doklady. Vystresovaní ze sebe navzájem tvoříme možné scénáře, co budeme dělat, když se ukáže, že jsou bombardovány průmyslové objekty města, mimochodem v těsné blízkosti hotelu. Já navrhuji co nejrychleji pryč z města (ale jak?), Petr sklep (mají ho tu?). Jen tak v pyžamu probíháme zcela prázdným hotelem do recepce a s vyvalenýma očima za šíleného randálu vyhrkneme kruciální otázku, totiž ŠTO E-TO! Recepční, kterou jsme vyděsili k smrti, jen bez hlesnutí ukáže z okna směřujícímu na opačnou stranu než ta naše. A je to jasné. Je těsně před bouřkou, zataženo jen z jedné strany, proto jsme mraky a blesky neviděli. A protože kolem je spousta vysokých budov, které skvěle odrážejí zvuk, zněly hromy zcela netradičně. S tím, jak si úlevně vydechneme, dopadnou na zem první kapky. Odebíráme se zpět do komnat a uléháme do ještě teplých postelí. Ráno u snídaně, na které jsme samozřejmě sami, přiškrceně polykáme a vůbec nám nevadí, že se z vody ve džbánu line podivný zápach a k marmeládě a sýru nemáme pečivo. Jsou totiž horší věci, třeba nálety

Když pak naši příhodu vyprávíme Nickovi, novináři Hromadske.TV Kremenčuk, který nás ochotně vyzvedává před hotelem, jen se pousměje. Do redakce vcházíme se všemi zavazadly a tentokrát nepociťuji sebemenší stud. Ovšem chyba lávky, tady se na nás novináři a novinářky, generačně starší než jejich čerkaští kolegové a kolegyně, dívají skutečně místy konsternovaně. S báglem na zádech, bez podpatků a s hodně vysloužilým mobilem jsem brána jako Petrova špatná asistentka, která má na starosti leda tak zápis a focení. A že je co fotit. Uprostřed redakce se na mě z podomácku vytvořené fontánky dívá karikatura Putina, kterému na hlavě sedí Janukovič a oběma teče na hlavu voda. Všichni se pohledem na zmáčeného Voloďu výborně baví. Tvůrčí tým redakce nás seznamuje se svým záměrem orientovat se především na publicistické reportáže a diskuze, které vytváří vyšší nároky na technické vybavení. Přípravě jedné takové debaty jsme byli svědky a nutno dodat, že proces natáčení, stříhání a streamování je skutečně náročný. A právě naše aktivity v Kremenčuku, které spočívají mimo jiné také v technické podpoře, mají pomoct tuto situaci řešit.

Po zajímavé diskuzi o jejich práci a našich společných aktivitách se zapovídám s manažerkou redakce. V půli debaty přichází naléhavě její kolega a něco jí šeptá. Eugenie neváhá a bere mne s sebou do  místnosti, kde na ni čeká uprchlická rodina z Luhansku, která sem přišla hledat pomoc. Zjišťujeme, že místní novináři a novinářky dobrovolnicky shromažďují a distribuují základní potřeby na východ a v Kremenčuku pomáhají s koordinací uprchlíků. Setkání je pro mě obzvláště silné, neboť se jedná o tři generace žen z jedné rodiny, jež utekly z domu a zanechaly tam své muže, kteří bránili rodinný majetek před zloději. Neoznačení vojáci, mezi nimiž jsou prý i Čečenci, však vyhrožují těmto mužům smrtí.

Ženy nemají kde bydlet, všechny prostory pro uprchlíky jsou již přeplněné, nemají peníze, jelikož v Luhansku dlouho nic nefunguje, ani továrny, a postrádají i základní věci, třeba plenky pro své malé děti. Dívají se na mě, jako by čekaly, že to budu já, ta holka ze západu, která jim pomůže. Cítím se bezmocná, protože pro ně nemohu prakticky nic udělat. S Petrem jim proto dáváme aspoň něco z našich diet, snad jim to na pár dní usnadní jejich nelehkou situaci.

          Z redakce odcházíme v podivné náladě, v níž se mísí deprese s nadějí, že tu existuje někdo, kdo uprchlíkům nezištně pomáhá. Když pak večer sedíme v nočním vlaku do Oděsy a otevíráme lahev Boryspilského koňaku, shodneme se, že Kremenčuk není pro každého. Je to drsné město, které ale oplývá nepopiratelnou a autentickou atmosférou. Drsnost tohoto místa pak potvrzuje i Nickova zpráva o dva dny později, v níž nás informuje, že byl uprostřed dne na ulici zastřelen kremenčucký starosta, když vynášel odpadky. Motiv? Údajně se projevoval příliš proukrajinsky. Zajímavé je, že v ten samý den se někdo pokusil zabít i starostu Lvova. Náhoda? Kdo ví. Opět jsme si uvědomili, že ani stovky kilometrů od epicentra bojů neznamená bezpečí a že konflikt na východě zasahuje celou zemi bez výjimky. Ostatně Oděsa, kam máme namířeno, by mohla vyprávět.

          První věc, která člověka v Oděse zarazí, je její prázdnota. Ty tam jsou přeplněné pláže a centrum. Jak říká Andrey z právě vznikajícího Hromadske.TV Oděsa, turisté a turistky se po květnových událostech, kdy zde tragicky uhořelo několik desítek lidí, bojí do města jezdit. Jedním dechem však dodává, že zbytečně. Etnické ruské obyvatelstvo podle něj v Oděse žije odjakživa vedle etnických Ukrajinců a Ukrajinek, jejich poměr je stále přibližně půl na půl, a údajně spolu i nyní žijí v míru, tak jako tomu bylo před květnovými událostmi. Rádi bychom tomu věřili a během naší návštěvy rozhodně nic nenasvědčovalo opaku. Ačkoliv je dominantním jazykem v Oděse ruština, o politických názorech obyvatelstva to nic nevypovídá. Jak se sami opakovaně dozvídáme na schůzkách se zástupci oděského neziskového sektoru, otázka jazyka bývá zbytečně přeceňovaná.

Poslední odpoledne strávíme na proslulé městské pláži a při pohledu na děti stavějící bábovky z písku plného vajglů od cigaret mě hned napadá námět na občanskou kampaň s názvem „Za čistší pláže!“ Když pak za dva dny sedíme unavení v odletové hale kyjevského letiště a hlásí zpoždění našeho letu, nehneme ani brvou. Existují totiž mnohem horší věci, třeba nálety.

V listopadu bude NESEHNUTÍ organizovat pro Hromadske.TV strategické plánování a  workshop ke zlepšení jejich práce na sociálních sítích. A já se už teď těším na to, jaké zážitky si pro nás Země paradoxů a možností připraví.

Pavla Hofmeisterová

Autor fotografií: Milan Štefanec

Práci Hromadske.TV Čerkasy můžete zkouknout zde:

https://www.youtube.com/channel/UCU87T-4yu2hsUgsk3hr_ifQ

Mediální výstupy Hromadske.TV Kremenčuk zde:

https://www.youtube.com/user/kremenchuktv