Na vegany jsem už alergickej

Při sledování střetů a debat týkajících se zvířecích práv a veganství lze získat dojem, že jsou od sebe oba tábory zastávající buď karnistickou, nebo veganskou ideologii odděleny nepřeklenutelnou řekou. Je tomu opravdu tak?

Na jednom břehu jsou aktivisté a obránci bezhlasých, utlačovaných, opomíjených zvířat. V jejich příběhu jsou role nezpochybnitelné. Aktivisté jsou osvícenými hrdiny, bojovníky za pravdu a povětšinou bezmocnými svědky utrpení zvířat-obětí, a masožrouti na protějším břehu zase lhostejnými pachateli zločinů proti lidskosti. Hrdinové si stále kladou otázku: jak v té mase, která každým svým jídlem podporuje vykořisťování zvířat, probudit soucit vůči slabším a bezbranným tvorům? 

V prvé řadě je potřeba začít sám u sebe a převyprávět ten pod kůží zarytý epický příběh o hrdinech, obětech a padouších znovu a jinak. Vystavět mezi tábory spolehlivý a nosný most, pod kterým nečíhají žádní trolové. Tajemství tkví v komunikaci a v upřímné snaze o vzájemné pochopení.

 

„Nebojte se, žádní sluníčkáři ani vegani nejsme.“ 

Na tuhle větu jsem před časem narazila v jistém mainstreamovém médiu. Nechtěla jsem, ale přesto jsem si ji pro sebe přeložila jako: „Nebojte se, my souhlasíme s útiskem miliard živých tvorů, kteří měli smůlu a narodili se jako ty nejméně privilegované druhy, jako takzvaná užitková zvířata.“ Každý, kdo dokáže soucítit s těžkým údělem člověku podřízených zvířat a uvědomuje si i tu vysokou daň, kterou za „normální“ způsob stravování platí planeta, nejspíš pocítí bezmocný hněv, kdykoli narazí na nějaký takový případ veřejného bagatelizování a zesměšňování myšlenek veganství, které bývají dávány na úroveň výmyslů vyhublých fanatiků. 

Jakákoli podobná zmínka hází celému veganskému hnutí, jež je podle některých největším hnutím za sociální spravedlnost v současnosti, klacky pod nohy. Proč jen mají vegani mezi českou veřejností tak špatné jméno? Proč, když hlásají příslušenství k nanejvýš lidským hodnotám, jako je láska, soucit a solidarita, nedokážou většinovou společnost dostat na svou stranu? 

Možná kvůli tomu hněvu, který z veganů do debaty často prosakuje. Možná kvůli nevyřčeným i otevřeným výčitkám, osočování, citovému nátlaku, nedostatku respektu ke skutečnosti a hranicím druhého. Třeba jsou to zbraně, které se využívají i při běžných lidských stycích. Ale my jako ochránci a zastánci slabších bychom měli umět rozpoznat, kdy na druhém začínáme páchat násilí.

Účel nesvětí prostředky

Rušnou ulicí kráčí člověk. Najednou si všimne stánku s nápisem "Zastavte krutost!" Kolem stojí shluk osob v černých tričkách s červenými nápisy, které nejdou z dálky přečíst. Na velké obrazovce běží nějaké video. Chodec zpomalí, chtěl by zjistit, co je to za lidi. Když se k němu jedno černé tričko otočí zády, stojí na něm velkými písmeny GO VEGAN. Aha, takže vegani. Chodec je zná především z vtipů, které se nejčastěji vysmívají sklonu veganů zmiňovat své veganství i za sebenevhodnějších okolností. Je to jedna z těch skupin pomatenců, kterou má normální člověk uloženou ve stejné přihrádce jako přívržence extremistických sekt, podomní obchodníky, bezdomovce trpící samomluvou a lidi s plastovými košíčky, kteří oslovují na ulici jiné lidi, protože po nich něco chtějí.

Chodec na obrazovce zahlédne, jak nějaký člověk nožem kastruje malé svíjící se sele. Ten záběr jím otřese. Nečekal, že se bude na veřejném prostranství promítat něco tak brutálního. Ucítí proti lidem v černých tričkách vztek kvůli tomu, že si něco takového jen tak bez varování pustí. Jedno černé tričko k němu zamíří.

Černé tričko: Dobrý den, pane, pojďte se podívat k našemu stánku.

Chodec: Aha, dobrý den. Já nemám čas, nezlobte se.

Černé tričko: Zabere to jen chvilku, ale rozhodně by vás to mělo zajímat. Naše téma se totiž týká něčeho, co děláte každý den hned několikrát.

Chodec (rezignovaně): Dobře, tak ukažte, co tu máte. Vy jste teda vegani?

Černé tričko: Přesně tak, všichni tady jsme vegani a veganky. A náš stánek je zaměřen na osvětu o právech hospodářských zvířat mezi veřejností. Hodně lidí totiž neví, jak se se zvířaty ve velkochovech zachází. To nám vadí, a tak jsme se rozhodli začít o tom informovat.

Chodec: Aha.

Černé tričko: Tady máme letáčky, je tam shrnuto to nejdůležitější, co byste měl vědět, když se rozhodujete, co si dáte k jídlu. Je to fakt užitečné.

Chodec (odvrací hlavu od obrazovky, kde právě probíhá detailně zobrazená umělá inseminace krávy): Víte, já na tyhle věci nemám čas. Mám svých problémů dost, to se na mě nikdo nemůže zlobit. Samozřejmě se mi to nelíbí (škubne hlavou k obrazovce), ale… já jako jedinec s tím sotva něco zmůžu.

Černé tričko: To vůbec není pravda, vy s tím něco zmůžete a není to vůbec těžké. Na veganství přešlo už mnoho lidí včetně slavných osobností, stačí si o tom jen něco trochu přečíst a pak už to jde samo. Uvidíte, že je to skvělé rozhodnutí a člověk se po tom hned cítí lépe. (Okolo stojící černá trička nadšeně přikyvují. Zepředu je na tričkách červený nápis "Maso je vražda" a obrázek plačícího prasete.)

Chodec (podrážděně): No, ale mě to vůbec tak jednoduché nepřipadá, nevím, co bych měl jíst, i kdybych nakrásně chtěl být veganem (už když to říká, zní mu ta představa směšně a absurdně, nechce přece patřit mezi tyhle fanatiky).Víte, já si myslím, že jíst maso je přirozené, že člověk má jíst všechno, ale přiměřeně, a…

Černé tričko (skočí mu do řeči): Všechno, co potřebujete vědět o tom, jak jíst čistě vegansky a bez jakékoli krutosti, najdete v tomhle letáčku. Navíc jsou už studie, že člověk na veganské stravě dokáže žít zrovna tak zdravě, a možná i zdravěji než masožrouti. Takže ten argument o přirozenosti už je úplně passé a jsou na to studie, najdete je v tom letáčku. Nakonec zjistíte, že všechny ty důvody, proč to nejde, jsou jen výmluvy ze strachu a lenosti.

Druhé černé tričko: A sobectví.

Černé tričko: Přesně. Když kvůli svým vlastním chuťovým návykům nechci přestat ubližovat zvířatům, co je to jiného než sobectví?

Druhé černé tričko (čekalo na svou příležitost): Když se nad tím zamyslíte, není nic přirozenějšího než přestat se podílet na všech těch krutostech páchaných na zvířatech. Každoročně je pro jídlo zabito 62 miliard zvířat na celém světě. To si ani nedokážeme představit, jak rozsáhlá tahle genocida je.

Černé tričko: A to jen proto, aby se lidi najedli mrtvol nebo pili výtok mléčných žláz úplně cizího živočišného druhu. 

Druhé černé triko: A jedli slepičí ovulaci. 

(Obě trika vrtí hlavami a chodci znovu strčí pod nos letáček, který je černý s červeným nápisem "Nedělejte si prosím ze žaludku hřbitov!" a je na něm zblízka záběr vyděšeného prasečího oka.)

Kráčející člověk (cítí se frustrovaně, ale nedokáže najít správná slova, a tak jen narve letáček do kapsy a rychle odchází): Tak nashledanou.

Na videu právě klesá obrovské tlusté kuře pod vlastní tíhou a rezignovaně mhouří oči. Kam až kamera dohlédne, je obklopené dalšími obřími kuřaty.

 

Nepomluvíš jídlo bližního svého (a když ano, tak jen opatrně)

Sotva si dokážeme představit, že si takový člověk po téhle zkušenosti s veganskou inkvizicí letáček pročte, uzná platnost argumentů, s pokorou se podiví, jak mohl tak dlouho žít v bludu a nevědomosti, a od toho památného setkání již nikdy nepozře nic zvířecího původu. Spíš brožurku při nejbližší příležitosti vyhodí do koše a jeho představa veganů jako agresivních, do sebe zahleděných pravdoláskařů se ještě více utuží.

Proč? Máme v sobě přece hluboce zakořeněnou touhu neubližovat lidem ani zvířatům. Nechceme nikomu upírat právo na spokojený a naplněný život. Když se dozvíme, že zvířata, která jsme přeměnili v lahodné jídlo na talíři, žila v útlaku a bolesti, špíně a zápachu, může v nás nastat stav psychology označovaný jako kognitivní disonance(úzkost vznikající kvůli vnímanému nesouladu mezi našimi vnitřními postoji a vnějším jednáním), spojený s nutkáním co nejrychleji z něj uniknout a nastolit zpět křehkou vnitřní harmonii. Jídlo je prostě intimní a citlivá záležitost. Je to zaminované pole, na které není radno při komunikaci vstupovat, aniž by člověk byl velmi opatrný a soustředěný. 

Právě tuto usebranost, nehodnotící, a přesto zúčastněný vnitřní postoj při komunikaci o veganství  i jiných citlivých otázkách, propaguje harvardská psycholožka Melanie Joy na školeních o efektivní komunikaci veganství a na stránce veganadvocacy.org. (Mimochodem, Joy poprvé použila v úvodu zmíněný pojemkarnismus, jímž označuje neviditelný systém hodnot a přesvědčení, který lidi opravňuje jíst a využívat zvířata.) 

Joy a zastánce pragmatického šíření veganství Tobias Leenaert (zakladatel blogu The Vegan Strategist) jezdí po celém světě a učí zvířeckoprávní aktivisty, jak naslouchající části veřejnosti co nejlépe zprostředkovávat myšlenky veganství a soucitu nejen s hospodářskými zvířaty. Pomyslným klíčem je právě způsob, jak s těmi druhými mluvíme, přičemž máme mít na mysli zásady nenásilné komunikace:

1. Jak je více než slova

Způsob vedení komunikace je důležitější než její obsah nebo to, kdo má pravdu. Pouze správně vedená komunikace nás dokáže dovést ke vzájemnému porozumění. Zahanbování nebo obviňování druhého zapříčiní ztrátu jeho ochoty vnímat a naslouchat našim sdělením. Pocit zahanbení navíc v člověku spouští sebeobranné mechanismy a brání mu v podnikání proaktivních kroků, které by v jiném vnitřním nastavení třeba vykonal.

2. Být v komunikaci skutečně přítomný*á

Mnoho interakcí se odehrává pod vedením autopilota a člověk reaguje, aniž by se hlouběji zamýšlel. Odříkává repliky, přisouzené mu jeho rolí, a komunikace se účastní jen částí své bytosti. Promýšlí příští argumenty, nebo se zaobírá něčím, co protistrana právě řekla, a přemítá, zda to nebyla urážka. Je třeba vrátit se do přítomnosti a se základní úctou cele naslouchat tomu, co nám ten druhý říká. 

3. Vnímat každého jako individuální osobnost bez ohledu na obsah žaludku

Nesmíme se považovat za odborníky na realitu někoho jiného. Každý sám ví, co je pro něj jednoduché a schůdné. Přejít na veganství může být pro mnohé nepředstavitelně obtížné a nereálné. 

4. Snížit laťku svým očekáváním a povzbuzovat dobré tendence

Měli bychom zdůrazňovat, že každý, i sebemenší sklon ke snížení spotřeby živočišných výrobků má smysl. Při zalévání„správných semínek“, mezi něž patří občasná volba rostlinných alternativ, může v každém postupně vyklíčit skutečná, vnitřně přijatá vnímavost vůči veganským hodnotám. 

5. Představit si sebe na jejich místě

Jen málokdo si užívá, když je poučován, ponižován nebo když někdo s přezíravostí zpochybňuje správnost jeho nejniternějších návyků. Při komunikaci, zvlášť odehrává-li se na minových polích, je dobré se všech těchto kroků vyvarovat.

Takže řešením všech neshod, hádek, konfliktů odehrávajících se (nejen) kolem otázky jedení zvířat se nakonec zdá být dokonale ovládnuté umění nenásilné komunikace, přičemž nádavkem nejspíš dosáhneme také vnitřního míru, hraničícího až s osvícením. K tomu bychom myslím měli spět všichni. Rozdělující řeka potom zmizí a člověk se ocitne uprostřed rozmanitého a ohromujícího tábora všech lidských bytostí. Doufám, že se tam jednou potkáme.

Tobias Leenaert: Myšlenkový experiment

Na závěr připojuji myšlenkový experiment zmíněného Tobiase Lennaerta: 

Jsi vegan/ka. Kamarádi tě pozvou na večeři. Ačkoli oni sami vegani nejsou a nikdy tak nevařili, rozhodnou se, že ti vyjdou vstříc a najdou si na internetu veganský recept na lasagne. Ve speciálních obchodech nakoupí suroviny, o kterých nikdy dřív neslyšeli, a když přijdeš k nim domů, večeře je už uvařená. Chystáš se do ní pustit, ale najednou si všimneš krabice od lasagní — těstoviny od této značky v sobě vždycky obsahují vejce. Co uděláš?

• Řekneš: Vážím si toho, že jste si dali tolik práce s tím vařením, škoda jen, že jste se nepodívali pořádně na tu krabici. Ty lasagne obsahujou vejce. Zkusím ty těstoviny z toho jídla nějak vypreparovat. Ale jinak dík, fakt.
• Omluvíš se, že to jídlo nemůžeš jíst, protože obsahuje produkt získaný z vykořisťovaných zvířat a ukážeš kamarádům na mobilu videa, jak to vypadá v klecových chovech. Řekneš, že ti místo lasagní stačí jen trochu zeleniny.
• Jídlo sníš a o vejcích ani nemukneš. Při nějaké další příležitosti, když se s přáteli znovu potkáš, nenápadně zmíníš, že jako vegan*ka se musíš dívat i na obaly těstovin, protože některé druhy obsahují vejce. 
• Zachováš se jinak, tak, jak ti to káže tvůj vnitřní zákon.

Co myslíte, jaký je nejlepší přístup, pokud je naším nejvyšším cílem pomoci zvířatům?

Článek byl také uveřejněn v časopise Sedmá generace.

Autorka je dobrovolnicí ve skupině Za práva zvířat v NESEHNUTÍ. Své odpovědi a jakékoli další vzkazy, názory, dojmy, nesouhlas nebo podporu posílejte na [e-mail].