„Je páteční březnové odpoledne. V komunitní zahradě v centru Pécse skupinky žen intenzivně diskutují a vyrábějí transparenty. V momentě, kdy je rozmístí do prostoru a vedle sebe sebe se najednou ocitají vzkazy jako...
... ME SOM ROMNI - MOJE ROZHODNUTÍ, MOJE VOLBA, MŮJ ŽIVOT; TOUCH MY PUSSY NOT HUMAN RIGHTS - Be human!; JUST LAW FOR EX-MIGRANTS; I HAVE A CHOICE a TIME 4 FEMINIST PARTY, uvědomuji si, jak vzácný okamžik to je. Kolem transparentů totiž stojí dvacet čtyři žen včetně mě samotné s nejrůznějšími zkušenostmi, z rozmanitých kultur i sociálních skupin. Aktivistky, romské ženy z komunit, feministky, ženy se zkušeností migrace. A co nás spojuje? Potřeba vyjádřit nahlas, co nás trápí, štve, co chceme a co rozhodně odmítáme... Po čtyřech dnech hledání vlastního hlasu všemi možnými uměleckými metodami mám pocit, že jsme to skutečně dokázaly.”
Lucie Čechovská, koordinátorka programu Ženská práva jsou lidská práva v NESEHNUTÍ
Účast na tréninku „Kreativní hlasy žen”, který se odehrál ve spolupráci s neziskovou organizací NESEHNUTÍ a Colour Space Association Pécs, pro mě byla mimořádným dobrodružstvím i další zastávkou na mojí aktivistické cestě.
Především to byla nezvyklá zkušenost společného bytí s jinými ženami – z různých zemí, kultur, komunit. Všechny máme jiné povolání, jinou rodinu. Máme rozdílné cíle a životní priority. Různé zdroje síly. Celkem odlišně chápeme svoje meze. Máme o sobě jako o ženách rozdílné představy a různé porozumění tomu, co to znamená být ženou. Každá má jiný hlas. Na několik dní jsme se ale staly sehraným dvaceti čtyř členným ženským sborem, ve kterém bylo slyšet každou z nás.
Jak bylo dosaženo tohoto kreativního společenství?
- Vytvořením bezpečného a přátelského prostředí, kde byl prostor pro vyjádření názorů, vizí, realizaci společných nápadů a kde byl prostor také pro jejich konfrontaci a změnu.
- Možností poznat více sebe sama a prozkoumat své názory a emoce. Především za pomoci rozmanitých kreativních praktik, které jsem přijala a zahrnula do své práce.
- Vybudováním silné solidarity, pouta ve skupině, a to i za velmi krátkou dobu. I teď se cítím jako součást toho ženského kruhu.
- Díky ukotvení akce v konkrétním prostoru. Informace o míře násilí vůči ženám v Pécsi se živě ozývala v každé z nás a inspirovala nás k noční akci, naprosto spontánní - „reclaim the night”, „night belongs to women too“ (“přeznačte noc”, “noc patří i ženám”). Díky tomu jsme v Pécsi na jihu Maďarska také zůstaly, zanechaly tam stopu. Staly jsme se ženami z Pětikostelí. Navzdory tomu, že jsme tam byly jen čtyři dny.
- Díky možnosti zorganizovat finální veřejnou akci, na níž každá z nás vybírala a zkoušela různé metody a praktiky směřované na komunikování potřeb i problémů směrem k veřejnosti.
Já osobně jsem zrealizovala své dávné přání a zúčastnila jsem se tvorby performance. Po doslova pár hodinách společného přemýšlení, zábavy a přípravných prací přišel silný, minimalistický projev ženské solidarity a pomoci v prolomení bariér, překonání potíží. Veřejné akce mohli obyvatelé a obyvatelky města vidět v neděli odpoledne v samém centru Pécse. Podle mého by ani Marina Abramowić, srbská umělkyně působící na poli performance a body art, nepohrdla účastí v něčem takovém. Šlo o jasný vzkaz, pravdivé emoce vyjádřené jednoduchou, ale hezkou formou.
Vedle toho se povedla také paralelní akce s oslovováním dívek a žen ve veřejném prostoru, aby vyjádřily, k čemu by chtěly najít odvahu. K tomu nám sloužily obláčky z papírů: „Mám odvahu …...”, do kterých ženy doplnily svou odpověď. Během rozhovorů jsem narazila na spoustu výzev, kterým ženy čelí a prožila s nimi také jejich minulost.
Paní, která má ve svých sedmdesáti letech odvahu začít život od znovu. Paní s dítětem, která ten den našla odvahu udělat něco jenom sama pro sebe. Dívka, která měla odvahu nahlas křičet – a najednou tak i učinila. Paní, která se i přes protest svého partnera (sedícího vedle) rozhodla akce zúčastnit a namalovala do obláčku úsměv. Protože má odvahu být šťastná navzdory všem. Stejně jako dvě anglicky mluvící dívky se vzhledem modelek, které seděly v kavárně, nebo Romka, která nic napsat nemůže, jelikož je negramotná. Ale řekla to nahlas a široce se usmála.
Hlasy těchto žen pro mě byly tou nejdůležitější zkušeností. Bez nich by naše společná výpověď a finální akce nebyla úplná. Ještě dnes, po tolika týdnech po akci, je slyším stejně tak silně. Slyším stále také hlasy ostatních účastnic. A čerpám z nich všechnu sílu do dalších činností...
Olesya Malyugina, trenérka WenDo (sebeobrana a asertivita), pravidelně pořádá WenDo tréninky pro příchozí ženy. Vede neformální skupinu Stop Violence against Migrant Women v polské Varšavě, v níž nabízí okamžitou a přímou podporu příchozím ženám, které zakusily sexuální a genderově založené násilí. Pracuje také na prevenci tohoto typu násilí vůči příchozím ženám v Polsku.
Článek byl přeložen z polštiny a vychází s podporou International Visegrad Fund.
