Jak vidí svou dobrovolnickou službu v NESEHNUTÍ Ilya, dobrovolník z Podněstří? Čtěte dál a zjistěte to!
Před několika měsíci jsem přijel z Podněstří do České republiky a ani jsem si nestihl všimnout, že uběhlo půl roku. Šest měsíců – to je polovina projektu, tak nenápadně letí čas. Zpočátku to nebylo tak lehké – noví lidé, nový kolektiv, nová oblast činnosti, jiný jazyk i mentalita a hodně nového a úplně jiného. Ale zakrátko jsem se, možná i těžce, naučil nějak komunikovat, hovořit s lidmi okolo a rozumět jim. V NESEHNUTÍ vždy panuje příjemná atmosféra, což mi v mnohém pomohlo.
Ze začátku jsem se zabýval nejjednoduššími záležitostmi, jako byly plakáty a letáky, které jsem roznášel. Zdálo by se, že je to maličkost, ale při této práci jsem se seznamoval s češtinou, když jsem se snažil vyjádřit, co po někom chci. Stejné to bylo s pochůzkami na poštu nebo jen s přítomností na akcích. To vše velmi pomáhalo překonávat jazykovou bariéru, a nejen to.
Vidět na akcích lidi je velice potěšitelné. Domnívám se, že je dobré, i kdyby se jen jeden jediný z nich dozvěděl něco nového nebo se zamyslel nad svými názory. Pokud k tomu skutečně došlo, jsem rád, že jsem k tomu aspoň trochu v něčem napomohl a přispěl. I já sám jsem se na těchto akcích dozvěděl mnoho nového, dokonce i z toho malého kousku, který jsem mohl, jak doufám, správně pochopit.
Během školení jsem se seznámil s jinými dobrovolníky a dobrovolnicemi z dalších zemí. Při vzájemné komunikaci jsme se dozvěděli mnohé o životě v jiných zemí od zástupců a zástupkyň té či jiné kultury. Těžko lze najít něco zajímavějšího než je jiný člověk, zcela jiný, se svými názory, způsoby, jazykem a kulturou. Nacházet se v takové společnosti mi přineslo ten nejzvláštnější pocit, jaký jsem dosud zažil. Kulturní odlišnost v nás vyvolávala řadu otázek. Odpovědím jsem pozorně naslouchal a rozhovory byly živé, čehož nelze nikdy dosáhnout při komunikaci na internetu.
Díky práci v NESEHNUTÍ jsem nabyl ohromné zkušenosti, které by mi sice sotva pomohly v obyčejném životě. Ale jestli chci (a já chci) nadále pracovat v podobné sféře, je tato zkušenost nedocenitelná. Takové návyky nelze získat v lavici nebo nad knihou. Je třeba něco dělat, třeba se i dopouštět chyb, desetkrát je napravovat, ale ve výsledku získat zkušenost, o niž se tak moc chcete podělit se všemi.
V hlavě mám hodně témat, o kterých jsem předtím nepřemýšlel, od ochrany práv zvířat až po problémy novinářů a novinářek někde na druhém konci světa. Kdo se tím v každodenním životě zabývá? A přitom se toho dá, a je zapotřebí, tolik dělat. Vždyť každý to může nějak ovlivnit alespoň z tisíciny procenta.
Také jsem blíže poznal, co znamená diskriminace jiných lidí z úplně nesmyslných důvodů, a to je skutečně problém, který se musí nějak řešit. Ale k tomu je potřeba něco dělat, a jsem opravdu rád, že do toho přináším nějaký svůj vklad, i když třeba úplně malý a nevýznamný. Jsem hrdý na to, že jsem třeba jen změnil svůj názor a postoj v této otázce.
Pořádání setkání, tiskových konferencí a dalších akcí – myslel jsem, že je to jednodušší. Po nějaké době jsem se sám pokusil zorganizovat něco podobného, nikoli bez pomoci a práce kolegů a kolegyň. Doufám, že jsem dokázal a dokážu udělat něco, co lidem stojí za pozornost.
Ale vždyť to je jen polovina času, který tu mám strávit. Vím, že hodně je toho ještě přede mnou – nové zkušenosti, noví lidé a rozhodně taky pozitivní emoce. Jsem velmi vděčný za možnost věnovat svůj čas tomu, čemu jej věnuji.
Ilya Marchkov, EVS dobrovolník působící v NESEHNUTÍ
Článek je přeložen z ruštiny.
