Gruzie je země proslavená krásnými horami, vícehlasými zpěvy či starodávnými kláštery. Kromě toho je ale také známá novodobými válečnými konflikty, které mají za následek větší počet obětí domácího násilí.
To také v některých případech končí smrtí z důvodu obrovského množství neregistrovaných zbraní v rodinách. Příležitost zapojit se do výzkumu tohoto tématu, a navíc v prostředí romských žen, jsem považovala za výzvu, a proto jsem se přihlásila na stáž do gruzínské organizace Disarmament and Nonviolence (Odzbrojení a nenásilí).
Jak je známo, potkávání různých lidí a zakoušení odlišných kultur, získávání nových zážitků, učení se cizích jazyků a vystupování z osobních komfortních zón je důležité pro vytváření vlastních názorů a překonávání mentálních (a kolikrát i státních) hranic. A právě tohle všechno nabízí program Evropské dobrovolné služby [1], kterého jsem se rozhodla zúčastnit. Důvodem byla v první řadě touha změnit postavení romských žen v Gruzii, ale také hlubší poznání sama sebe a zlepšení způsobu svojí práce. Opustila jsem dobře placené zaměstnání s cílem věnovat svůj čas někomu jinému, kdo je na tom hůře než já. Proto jsou poznámky v internetových diskuzích pod blogy dobrovolníků a dobrovolnic EVS typu „tak tohle se platí z našich daní“ naprosto irelevantní. Zrovna tito přispěvatelé a přispěvatelky by měli být mezi prvními, kteří podobnou zkušenost získají. Možná by jim to otevřelo obzory dále než za jejich stoly přeplněné jídlem a uvědomili by si, v jakém blahobytu a pohodlí žijeme.
Do Gruzie jsem se přistěhovala začátkem léta 2016 a okamžitě nastoupila do hostící organizace Odzbrojení a nenásilí, která se věnuje odzbrojování, podpoře obětí kavkazských válečných konfliktů a boji proti domácímu násilí na ženách, a to hlavně v rámci minoritních skupin (např. romské či azerské). Témata, která řeší místní nevládní organizace, jsou o několik kroků zpět, než na jaká jsme zvyklí z České republiky. Kromě nerovného postavení Gruzínek se zde v omezené míře řeší i témata, jako jsou únosy politických odpůrců, dočasná či dlouhodobá zmizení nepohodlných osob a samozřejmě dlouholeté konflikty o Abcházii a Jižní Osetii. Šokem pro mě také bylo světové „prvenství“ Gruzínek v počtu podstoupených potratů na osobu.
Mým aktuálním úkolem je přispět ke zpracování výzkumu o domácím násilí na romských ženách, pomoci připravit kampaň za přijetí zákona proti tzv. enforced disappearance, tedy nuceným zmizením [2], a vytvořit projekt pro podporu žen z oblastí postižených válkou. Společně s vysílající organizací NESEHNUTÍ také začínáme pracovat na kampani pro zjednodušení získávání osobních dokladů pro gruzínské Romy a Romky, z nichž mnoho oficiálně neexistuje. Důsledkem jsou domácí porody i v krizových případech či vysoké procento nevzdělaných dětí, které do školy bez rodného listu či jiného dokladu o jejich existenci nikdo nevezme.
Co se týče mého každodenního života, zde je několik prvních postřehů. Rozhodně si nemůžu stěžovat na byt, ve kterém bydlím, ale většina tbiliských domů z venku vypadá jako česká ghetta. Neexistují vstupní dveře, chodby jsou rozpadlé a do výtahu člověk vstupuje jen s modlitbou na rtech. Samotné byty jsou ovšem pěkné, dokud nezjistíte, že v dvoupokojovém bytě často žije například pětičlenná rodina s dospělými „dětmi“. Moje šéfová, které je přes třicet let, bydlí společně se dvěma staršími sestrami a otcem. Ne že by nechtěly žít každá ve svém, ale z normálních platů na to nemají peníze. Průměrný plat učitele či učitelky je mezi 150 a 200 USD, řidička nebo řidič městského autobusu má například 180 USD, a to je jedna z lépe placených prací. Bohužel zde úplně neplatí příměr menší plat - menší výdaje. Pronájem bytu 1+1 v širším centru, respektive na okraji města stojí minimálně 250 USD měsíčně, jídlo a hygienické potřeby v supermarketech jsou stejně drahé jako v ČR, na trzích jen o něco méně (i když je to určitě také tím, že jsem cizinka, tak mám mírně jiné ceny než domácí, ale ani u stánků, kde mají cenovky, není jídlo zásadně levnější).
Mým největším bojem je v tuto chvíli gruzínština, kterou mi přijde slušné se učit z důvodu co nejlepšího porozumění jak místním lidem, tak místní kultuře. Jedná se o jazyk, který není podobný téměř žádnému jinému na světě (stejně jako například arménština či abcházština), má speciální písmo a obtížnou výslovnost některých hlásek. Rozhodně to ale nehodlám vzdát a věřím, že v dalším díle blogu se již budu moci nejen pochlubit pokrokem v gruzínštině, ale hlavně odhalit výsledky výzkumu o domácím násilí na romských ženách a popsat proces příprav na parlamentní volby, které se budou v Gruzii konat v říjnu a které by mohly přinést změny v přístupu k politické opozici.
Inka Jurková, EVS dobrovolnice NESEHNUTÍ
FOTO: Antonín Jelínek
[1] Účastníci a účastnice, kteří musí být mladší třiceti let, mají v rámci EVS hrazenou část dopravy, ubytování a dostávají příspěvek na jídlo a volnočasové aktivity, kterých je ovšem v Gruzii poměrně omezeně (např. v oblasti kultury), anebo jsou naprosto mimo finanční možnosti dobrovolnic a dobrovolníků (většina sportů).
[2] Nucené zmizení, nazývané také někdy “tajné věznění”, je termín definovaný jednou z mezinárodních úmluv lidských práv OSN jako “zbavení osobní svobody státní mocí, která odmítne fakt zbavení svobody uznat nebo jej tají včetně místa zadržení, a zároveň zadrženému nepřizná právní ochranu”. Plné znění úmluvyZDE.
