To také v některých případech končí smrtí z důvodu obrovského množství neregistrovaných zbraní v rodinách. Příležitost zapojit se do výzkumu tohoto tématu, a navíc v prostředí romských žen, jsem považovala za výzvu, a proto jsem se přihlásila na stáž do gruzínské organizace Disarmament and Nonviolence (Odzbrojení a nenásilí).
Jak je známo, potkávání různých lidí a zakoušení odlišných kultur, získávání nových zážitků, učení se cizích jazyků a vystupování z osobních komfortních zón je důležité pro vytváření vlastních názorů a překonávání mentálních (a kolikrát i státních) hranic. A právě tohle všechno nabízí program Evropské dobrovolné služby [1], kterého jsem se rozhodla zúčastnit. Důvodem byla v první řadě touha změnit postavení romských žen v Gruzii, ale také hlubší poznání sama sebe a zlepšení způsobu svojí práce. Opustila jsem dobře placené zaměstnání s cílem věnovat svůj čas někomu jinému, kdo je na tom hůře než já. Proto jsou poznámky v internetových diskuzích pod blogy dobrovolníků a dobrovolnic EVS typu „tak tohle se platí z našich daní“ naprosto irelevantní. Zrovna tito přispěvatelé a přispěvatelky by měli být mezi prvními, kteří podobnou zkušenost získají. Možná by jim to otevřelo obzory dále než za jejich stoly přeplněné jídlem a uvědomili by si, v jakém blahobytu a pohodlí žijeme.
Do Gruzie jsem se přistěhovala začátkem léta 2016 a okamžitě nastoupila do hostící organizace Odzbrojení a nenásilí, která se věnuje odzbrojování, podpoře obětí kavkazských válečných konfliktů a boji proti domácímu násilí na ženách, a to hlavně v rámci minoritních skupin (např. romské či azerské). Témata, která řeší místní nevládní organizace, jsou o několik kroků zpět, než na jaká jsme zvyklí z České republiky. Kromě nerovného postavení Gruzínek se zde v omezené míře řeší i témata, jako jsou únosy politických odpůrců, dočasná či dlouhodobá zmizení nepohodlných osob a samozřejmě dlouholeté konflikty o Abcházii a Jižní Osetii. Šokem pro mě také bylo světové „prvenství“ Gruzínek v počtu podstoupených potratů na osobu.
Inka Jurková (26), romistka, bývalá projektová manažerka v organizaci Slovo 21, produkční Světového romského festivalu Khamoro a občasná dopisovatelka Romea.cz. V současnosti dobrovolnice v Tbilisi v rámci Evropské dobrovolné služby.
Mým aktuálním úkolem je přispět ke zpracování výzkumu o domácím násilí na romských ženách, pomoci připravit kampaň za přijetí zákona proti tzv. enforced disappearance, tedy nuceným zmizením [2], a vytvořit projekt pro podporu žen z oblastí postižených válkou. Společně s vysílající organizací NESEHNUTÍ také začínáme pracovat na kampani pro zjednodušení získávání osobních dokladů pro gruzínské Romy a Romky, z nichž mnoho oficiálně neexistuje. Důsledkem jsou domácí porody i v krizových případech či vysoké procento nevzdělaných dětí, které do školy bez rodného listu či jiného dokladu o jejich existenci nikdo nevezme.
Co se týče mého každodenního života, zde je několik prvních postřehů. Rozhodně si nemůžu stěžovat na byt, ve kterém bydlím, ale většina tbiliských domů z venku vypadá jako česká ghetta. Neexistují vstupní dveře, chodby jsou rozpadlé a do výtahu člověk vstupuje jen s modlitbou na rtech. Samotné byty jsou ovšem pěkné, dokud nezjistíte, že v dvoupokojovém bytě často žije například pětičlenná rodina s dospělými „dětmi“. Moje šéfová, které je přes třicet let, bydlí společně se dvěma staršími sestrami a otcem. Ne že by nechtěly žít každá ve svém, ale z normálních platů na to nemají peníze. Průměrný plat učitele či učitelky je mezi 150 a 200 USD, řidička nebo řidič městského autobusu má například 180 USD, a to je jedna z lépe placených prací. Bohužel zde úplně neplatí příměr menší plat - menší výdaje. Pronájem bytu 1+1 v širším centru, respektive na okraji města stojí minimálně 250 USD měsíčně, jídlo a hygienické potřeby v supermarketech jsou stejně drahé jako v ČR, na trzích jen o něco méně (i když je to určitě také tím, že jsem cizinka, tak mám mírně jiné ceny než domácí, ale ani u stánků, kde mají cenovky, není jídlo zásadně levnější).
Mým největším bojem je v tuto chvíli gruzínština, kterou mi přijde slušné se učit z důvodu co nejlepšího porozumění jak místním lidem, tak místní kultuře. Jedná se o jazyk, který není podobný téměř žádnému jinému na světě (stejně jako například arménština či abcházština), má speciální písmo a obtížnou výslovnost některých hlásek. Rozhodně to ale nehodlám vzdát a věřím, že v dalším díle blogu se již budu moci nejen pochlubit pokrokem v gruzínštině, ale hlavně odhalit výsledky výzkumu o domácím násilí na romských ženách a popsat proces příprav na parlamentní volby, které se budou v Gruzii konat v říjnu a které by mohly přinést změny v přístupu k politické opozici.
Inka Jurková, EVS dobrovolnice NESEHNUTÍ
FOTO: Antonín Jelínek
[1] Účastníci a účastnice, kteří musí být mladší třiceti let, mají v rámci EVS hrazenou část dopravy, ubytování a dostávají příspěvek na jídlo a volnočasové aktivity, kterých je ovšem v Gruzii poměrně omezeně (např. v oblasti kultury), anebo jsou naprosto mimo finanční možnosti dobrovolnic a dobrovolníků (většina sportů).
[2] Nucené zmizení, nazývané také někdy “tajné věznění”, je termín definovaný jednou z mezinárodních úmluv lidských práv OSN jako “zbavení osobní svobody státní mocí, která odmítne fakt zbavení svobody uznat nebo jej tají včetně místa zadržení, a zároveň zadrženému nepřizná právní ochranu”. Plné znění úmluvyZDE.