Rozhovor s Rasulem Džafarovem, lidskoprávním aktivistou, který byl vězněn téměř dva roky, proběhl při příležitosti jeho návštěvy Brna.
Rasul Džafarov je lidskoprávní aktivista, který byl v srpnu 2014 uvězněn a následně odsouzen k šesti a půl letům vězení v politicky motivovaném vykonstruovaném procesu. Džafarov se zabývá ochranou lidských práv a je autorem několika kampaní, jako jsou Sport for Rights a Sing for Democracy, které mezinárodnímu publiku představují aktuální situaci v Ázerbájdžánu. Rasul Džafarov byl propuštěn z vězení mimořádným dekretem prezidenta Ázerbájdžánu Ilhama Alijeva v březnu 2016 spolu s dalšími osobnostmi opozičního spektra. Tyto kroky ázerbájdžánské politické garnitury však nic nemění na autoritativním charakteru tamní vlády.
Jak ses cítil, když jsi zjistil, že budeš propuštěn?
Byl jsem šťastný, protože mi ve vězení chyběly důležité věci. Hodně mi chyběla moje práce a moje rodina. Když jsem zjistil, že jsem na listině propuštěných, těšil jsem se na obnovení mých aktivit v oblasti lidských práv.
Bráníš lidská práva v Ázerbájdžánu, což tam není obvyklé. Můžeš mi říct, jaká motivace tě k takové práci vedla?
Uvědomil jsem si, jak je důležité pomáhat jiným lidem, což je podstata ochrany lidských práv. To je moje hlavní motivace, proč to dělám. V Ázerbájdžánu nám naši rodiče vždy kladli na srdce, abychom pomáhali druhým. Není to jen v kultuře Ázerbájdžánu, ale všude na světě. A já se snažím tyto rady naplňovat. Začal jsem v této oblasti pracovat a pro moje svědomí je důležité pokračovat v práci i po mém propuštění z vězení.
Proč jsi začal takovou práci dělat?
Když jsem studoval na univerzitě, koordinátor německé nadace nabídl třem studentům či studentkám účastnit se programu o lidských právech a demokracii a tam to vše začalo. Svou práci dělám ze svého hlubokého přesvědčení a potřebuji ji ke svému životu. Mnoho lidí mě přesvědčuje, nejen moje rodina, abych dělal práci, při které nebudu tolik riskovat své bezpečí, ale ve skrytu duše mě podporují, protože vědí, že dělám správnou věc. Vědí, že mě stejně nepřesvědčí, abych změnil svůj postoj.
Nalézáš více podporovatelů v zahraničí nebo v Ázerbájdžánu?
Asi v roce 2007, když jsem s obranou lidských práv začal, byla situace špatná. Mnoho lidí, kteří dělali nezávislou žurnalistiku, bylo uvězněno a jejich příbuzní ocenili, když se mohli obrátit na nějakou organizaci, která by pomáhala jejich blízkým. Lidé si vážili toho, že někdo dělá takovou práci od srdce. V tu chvíli jsem cítil velké zadostiučinění. Když jsem později začal pracovat na lidských právech šířeji, zejména díky kampani při Eurovision Song Contest v roce 2012, která se konala v Baku, situace se změnila a nalézal jsem větší podporu v zahraničí. Podpora místních ale zůstala. Od té doby se na mě začali lidé sami obracet se svými problémy, s přáním zapojit se do aktivit a moje působení přestalo mít jen místní charakter. Od mého propuštění si toto uvědomuji ještě více.
Co ti nyní v Ázerbájdžánu hrozí?
Nejvíce mi hrozí zadržení. Orgány veřejné správy mohou člověka uvěznit na základě smyšlených obvinění. Může to být psychologický nátlak, pronásledování, výhrůžky, fyzické násilí a další.
Osobně znáš lidi, kteří jsou v Ázerbájdžánu perzekuováni. Panuje v těchto protivládních skupinách vzájemná důvěra?
Ano, důvěra tam určitě je.
Jaká je atmosféra v těchto skupinách?
Například mezi nezávislými žurnalisty a žurnalistkami, které bychom spočítali na prstech jedné ruky, bohužel panuje strach. Mezi lidskoprávními aktivisty a aktivistkami a nevládními organizacemi je to obdobné. Někteří dokonce zemi opustili. Rozhodně ale nechci působit pesimisticky, protože v každé skupině bychom našli hrdiny a hrdinky. Khadija Ismailova i Anar Mammadli byli donedávna ve vězení a oba pokračují ve své práci, kterou dělali už předtím. Lidé nezapomněli na hodnotu svobody a stále za ni bojují.
Jak bys popsal obvyklý postoj lidí v Ázerbájdžánu k lidským právům?
Náš národ je stále ovlivněn informacemi z televize a rádia, kde se zdůrazňuje, že vláda má řešit jejich problémy. Je snadnější jít a podplatit soud, aby pomohli svým příbuzným, než se obrátit na advokátní kancelář a požadovat obranu jejich práv. A to se týká i případů, kdy je dotyčný obviněn neprávem. I to se však mění a lidé se více zajímají o občanské organizace, o lidi, jejichž profesí je obrana lidských práv, nezávislá žurnalistika, advokacie, jež by jim mohli pomoci.
Jaké změny by měly v Ázerbájdžánu proběhnout, aby se stal demokratickým státem s respektem k lidským právům?
Měla by tam být zejména politická vůle vlády. Pro mě teď není důležité vyměnit vládu, ale stávající vláda by měla zaujmout jiný postoj. Nevidím ale prostor pro změnu postoje současné vlády, protože se bojí o svoji moc.
Dokážeš si představit, že by prezident Ilham Alijev vládl demokratické zemi?
Za současných okolností ne. Ale možná za patnáct, dvacet let bude Ázerbájdžán demokratickým státem. Pokud by se Alijev zúčastnil regulérních voleb a vyhrál by, bylo by to možné. On však momentálně nechce situaci měnit k lepšímu.
Změnil se tvůj postoj k obhajobě lidských práv před uvězněním a po něm?
Ne, nezměnilo se nic. V roce 2014, kdy jsem byl uvězněn, nebyla situace lidských práv tak špatná, jako je v současnosti. Dnes stát vše kontroluje mnohem více.
Jaké jsou tvoje plány do budoucna?
Mými prvními aktivitami budou diskuse. Sepíšu aktuální seznam lidí, kteří jsou vězněni z politických důvodů a budu se snažit morálně i finančně podporovat jejich rodiny.
Rozhovor vedla Lucie Varvařovská, dobrovolnice NESEHNUTÍ.
