Česko očima Gruzínky

Cesta do Prahy a do Brna mi ukázala Českou republiku z nové perspektivy. Tuto zemi jsem v minulosti několikrát navštívila jako turistka, ale až nyní jsem dostala příležitost poznat ji i „zevnitř“.

Seznámila jsem se především s problémy, s nimiž se potýká občanský sektor, a to jak z vnitřního, tak i vnějšího pohledu. Ukázalo se, že mnohé problémy jsou shodné s těmi, které v Gruzii řešíme i my.  V některých oblastech jsme ještě velmi daleko od toho, čeho bylo už dosaženo v Česku, ale i zde jsou stále rezervy – např. co se týče účasti žen v politice či sexistických reklam, které doslova bijí do očí. Ale třeba v oblasti ochrany sexuálních menšin předehnalo Česko Gruzii tak o 20 let.

O cestě do Česka bych toho mohla napsat spoustu - o svých dojmech a zkušenostech, které jsem díky ní získala. Chtěla bych se ale zaměřit na jeden den, který jsem symbolicky nazvala „romský“. Romové představují jednu z největších a nejkomplikovanějších etnických menšin v Česku. Otázky spojené s jejich integrací do společnosti a s tím, jak na ně většinová společnost nahlíží, jsou složité.

“Romský den“ byl pro mě plný nových zjištění, kontrastů, pozitiv i negativ. Ráno jsme navštívili Muzeum romské kultury, jediné svého druhu v Evropě. Spoluzaložila jej vnučka prvního Roma, který v Česku dosáhl právnického vzdělání. Je to místo, které vypráví nejen o historii tohoto etnika, ale také o jeho způsobu života – zvycích, odívání a umění (zejména hudbě). Zajímavou část expozice tvoří také samostatný koutek věnovaný romské tradici věštění a mystice. Bylo pro nás užitečné ponořit se do světa, který je nám prakticky neznámý.

Okouzleni krásou muzea jsme se vydali k dalšímu cíli naší cesty – romské „ubytovně“. V doprovodu sociální pracovnice Margity (Romky ze Slovenska, která žije a pracuje v Brně) jsme navštívili romské „ghetto“. Jednalo se o velký dům nepříliš vhodný pro život. I přes špatné životní podmínky si romské rodiny byty najímají za poměrně vysoký nájem. Ukázalo se totiž, že nemají jinou možnost – byt v normálním domě jim nikdo nepronajme. Jsou považováni za nevhodné nájemníky a sousedy. Být Rom zkrátka znamená být nežádoucí.  Nebylo příjemné tohle všechno vidět. Zjistila jsem, že i v samotné Evropě, se kterou se srovnáváme, existuje ještě mnoho nevyřešených problémů. Bez ohledu na všechna pozitiva společnost stále není úplně tolerantní – ačkoli existuje mnoho těch, kteří o vyřešení zmíněných problémů usilují. Je to taková „zvolená“ tolerance. Žijí vedle sebe, ale ne společně. Udivilo mě také, že existují tzv. „bílé“ a „černé“ školy. Ze škol, kde se postupně počet romských dětí zvyšuje, rodiče převádí své „bílé“ děti do jiných škol. Je jasné, že z této časné diferenciace na „my versus oni“ nemůže v budoucnu vzejít mnoho dobrého.

Po následující návštěvě mládežnického centra v organizaci IQ Roma servis jsem přece jen pocítila naději, že čeští Romové nezůstanou na své problémy sami. Mladí angažovaní lidé zde pomáhají při hledání práce, doučování či vymýšlení volnočasových aktivit. Myslím si, že takový přístup je mnohem důležitější než odmítání a ignorování.

Tento pozitivnější pohled završily i dojmy z rozhovorů s třemi mladými lidmi, kteří se zapojili do projektu Media Voice. Robin, Simona i Filip jsou jako většina Romů a Romek pro majoritní společnost neviditelní, ale přesto jsou aktivní a v tomto projektu získali rozmanité kompetence pro mediální komunikaci a participaci na veřejném životě. Toto vzdělání i zkušenost, že je někdo v jejich iniciativě podporuje, teď mají chuť zase předávat a sdílet s dalšími, nejen Romy a Romkami, a rozvíjet vlastní iniciativu.

Edita Badasjan pro NESEHNUTÍ

Novinářka a rozhlasová zpravodajka