Abcházie - naděje občanské společnosti za ostnatým drátem

Představte si, že žijete v zemi, která je o něco málo větší než Jihomoravský kraj a obyvatel má asi tolik jako polovina Brna.

Jste-li obyvatelem hlavního města Suchumi, je velmi pravděpodobné, že svého prezidenta potkáte alespoň jednou do měsíce. Skoro dvacet let byla tato oblast pod vlivem ekonomické blokády po válečném konfliktu s Gruzií. I teď je zhruba polovina obyvatel v produktivním věku bez práce. Ze země vede několik cest obehnaných ostnatým drátem, hlídají je ruští vojáci. Jaký je život v postkonfliktní oblasti, nad kterou mezinárodní společenství dávno zlomilo hůl? Jaký je život v zemi, odkud můžete na místní pas cestovat jen do Ruska? Umíme si vůbec ze středoevropské perspektivy představit, jak se žije v Abcházii?

Demokracie jako vstupenka do mezinárodního společenství?

V zemi, v níž můžete v jediný okamžik obdivovat průzračné moře se skotačícími delfíny i bílé vrcholky čtyřtisícovek, jsme strávili týden díky programu Cesta iniciativy, který se dlouhodobě věnuje podpoře aktivit místních občanských iniciativ. Se skupinkou mladých a angažovaných Čechů, Arménů, Azerů a s jednou úžasnou Běloruskou jsme doslova běhali po Suchumi od jedné neziskovky ke druhé a snažili se poodkrýt, jak tamní občanská společnost funguje a co ji vlastně drží při životě.

Překvapilo mě, jak zapálení a aktivní lidé se v tomto prostoru snaží o změnu. Nečekala jsem, že i přes všechny problémy země tam objevíme poměrně uvolněnou politickou atmosféru. Zástupci neziskových organizací referovali o tom, že poslední volby do parlamentu byly nejspíš skutečně demokratické a transparentní, a to hlavně díky nezávislým pozorovatelům. I přes ekonomické a sociální potíže, korupci i typickou postsovětskou společenskou pasivitu se hlavně v Suchumi, zdá se, daří různým občanským iniciativám ovlivňovat společnost směrem k pluralitní demokracii.

Patrná je cílená snaha místních organizací přesvědčit zbytek světa o abcházské demokracii a dodržování lidských práv. Děje se to i prostřednictvím navrhování a připomínkování zákonů ze strany neziskových iniciativ. V současnosti leží na stole prezidenta zákon o svobodném přístupu k informacím, který parlament přijal v posledním čtení. Očekává se, že ho prezident podepíše – pokud se tak skutečně stane,  bude v tomto směru Abcházie napřed i před Českou republikou. Přijetí zákona přímo nahrává nezávislým novinářům a upevňuje pozici občanské společnosti, která jeho přijetí iniciovala. I přesto, že implementace zákonů v Abcházii nebývá bez potíží a lze tedy očekávat přetrvávající přístup úředníků v zadržování určitých informací, pro občanskou společnost země to bude alespoň způsob, jak se proti podobným praktikám bránit soudní cestou.

Média tam, kde hlídá Rusko

Přesto je demokratizace ještě běh na dlouhou trať, za což může především ruská přítomnost a ruský vliv na celou státní správu, veřejnost i média. Po převratu z loňského roku se v Abcházii ze dvou velkých médií, opozičního a provládního, stala v podstatě média provládní. Kromě nich lze naladit ještě ruskou televizi, která kritickému myšlení obyvatel bohužel příliš neprospívá. Na druhou stranu se nezávislí novináři pyšní tím, že mají veřejnou podporu a vysokou čtenost tištěných novin i v regionech na okraji země. Bohužel jejich finanční situace stále neumožňuje distribuci ve větším měřítku.

„Dnes máme několik neziskových organizací, které jsou docela silné, ale dřív jsme jich měli víc, protože bylo víc donorů a dotací. Ale teď tento občanský aktivismus namísto v neziskovkách probíhá po facebooku. Sociální média se stala platformou pro dobré i pro špatné věci,“ řekla mi jednoho slunného dopoledne Liana Kvarchelia z Centra humanitárních programů, kde se zabývají hlavně legislativními změnami. S povzdechem dodala, že se lidé schází spíše k malým jednorázovým akcím, které nevedou k systémovým změnám. Facebook je také pro ty, kdo mají internet, hlavním zdrojem aktuálních informací. Navíc je země tak malá, že na kritický příspěvek může hned reagovat třeba předseda vlády.

Když občanská společnost vzejde z války

Většina neziskovek v Abcházii vznikla v devadesátých letech na sutinách doznívající války. Záměrem těchto iniciativ bylo například postarat se o raněné válečné veterány nebo o děti poznamenané válečnou zkušeností. Postupně se působnost těchto spíše servisně zaměřených organizací posunula k běžné péči o invalidy nebo o děti ze sociálně slabších rodin. Významnou součástí občanské společnosti jsou již dnes také advokační neziskovky nebo nezávislá média. A všechny trpí problémy s financováním.

Zahraniční dárci mají velmi omezené možnosti podpory organizací v neuznané zemi. Z ruské strany je občanský sektor považován spíše za nepohodlnou opozici. Vláda, která je ekonomicky přímo závislá na příspěvcích z Ruska, má co dělat s tím, aby ufinancovala běžný provoz země. Fundraising  evropského typu nemůže dost dobře fungovat v nefunkční ekonomice. Některé projekty jsou alespoň podporovány místními telefonními operátory, nebo se ojediněle objeví donoři ze západu. Převážnou část kapitálu si ale organizace shání samy prostřednictvím sociálního podnikání v nejrůznějších odvětvích. Tato situace není jednoduchá, ale vede ke zvýšené citlivosti k tématům. Neziskovky si zkrátka musí velmi dobře rozmyslet, čemu se budou věnovat, zda má smysl něco dělat, zda to stojí za investici. Později jsme v Gruzii viděli odvrácenou stranu projektového financování. Řada neziskovek tam čerpá zdroje z evropských peněz a často nám nebylo vůbec jasné, zda jejich činnost vychází ze skutečných potřeb obyvatel, nebo spíš z potřeby vyplnit správně kolonky formulářů od západních donorů.

Za zmínku stojí také genderová nevyváženost společnosti, která se promítá i do podoby občanských iniciativ. Zatímco do čela politických stran se staví muži, občanský sektor by v Abcházii patrně nemohl existovat bez silných žen. Mnohé z nich se začaly z altruistických pohnutek angažovat již během prvního válečného konfliktu v devadesátých letech. Genderové rozdělení společnosti je ostatně vidět všude, hluboce zakořeněná tradice zkrátka blízkosti žen a mužů nenahrává (ale přesto je v neziskovkách i několik mužů a naopak v politice pár žen).

Schizofrenie v zemi duší

Z celého abcházského pobytu jsem měla, asi podobně jako ostatní, velmi rozporuplné pocity. Viděli jsme lidi toužící po změnách, lidi snící o fungující moderní demokracii, lidi aktivní a podnikající konkrétní kroky tímto směrem. Zároveň jsme si ale museli stále připomínat současnou situaci Abcházie jako oblasti mezi dvěma státy, mezi dvěma světy a pod faktickou nadvládou Ruska. Gruzie by chtěla do Evropy celistvá, ale s neuznanými oblastmi, Jižní Osetií a Abcházií, není po posledním konfliktu v roce 2008 možné vést dialog. V tomto sporu o územní celistvost země je z pohledu Gruzie nepřítelem číslo jedna Rusko, které separatistickým územím blahosklonně podalo pomocnou ruku.

Abcházie by sice chtěla být nezávislá, ale na poli mezinárodních vztahů se dostala do patové situace. Když nebude spolupracovat s Ruskem, kdo jiný pomůže bránit hranice s Gruzií? Kdo bude zemi finančně podporovat? Odkud tam budou přijíždět turisté? Odpovědí určitě nejsou spřátelená neuznaná území, ani chudé země jako Venezuela, Nauru nebo Nikaragua, jediné státy, které Abcházii vedle Ruska uznaly. Snažím se vidět východisko pro občanskou společnost, která se vyvíjí v relativně demokratickém uspořádání. Ale vtírá se myšlenka, že bez zájmu mezinárodního společenství se tento region pravděpodobně žádného pozitivního vývoje nedočká.

Hanka Svačinková
dobrovolnice NESEHNUTÍ
studentka občanského sektoru FHS UK a etnologie FF MU

*Tento zápisek se skládá z dojmů, které jsem během návštěvy Abcházie získala a které jsem se pokusila blíže popsat, necítím se být odborníkem na reálie jižního Kavkazu, jde o čistou reflexi ze studijního pobytu.