BarCamp aneb Jak uspořádat akci pro 80 lidí v Gruzii a nezapotit se u toho

Noc, mrazivý vítr, plechová hala a zástup jedinců postupující husím pochodem v uličkách z pletiva. Výjev jako z dramatického filmu, při bližším pozorování je ale všechno jinak. Kožené kabelky, jehlové podpatky, haldy nákupních tašek mísící se s krosnami, pohorkami a camelvaky. Tohle je koridor do nízkonákladového letadla, let Budapešť-Kutaisi. My nejsme ani jedna z početných skupin – ani Gruzíni a Gruzínky létající na dovolenou do Budapeště, ani horští nadšenci využívající nízkonákladovky k přechodům Kazbegu. Jsme NESEHNUTÍ a jedeme organizovat první BarCamp v historii města Kutaisi.

Intenzivní 3 dny příprav a stejně intenzivní 3 dny BarCampu. Pořád jsem čekala neočekávatelné. Mám své různorodé zkušenosti z Gruzie a vlastně mi ani nevadí, když se věci často (i v rozmezí jednoho dne několikrát) mění a člověk na ně musí pružně reagovat. Náš BarCamp však probíhal překvapivě hladce.

Nebo téměř hladce.

Když jsme na poradách s gruzínskou organizací po dlouhé hodiny řešili, co bude na coffee break, jaké saláty a kolik chlebů, kde bude na stole ležet vege kotleta a kde kečup, selhávaly i metody jako facilitace nebo moderování. Gruzínská posedlost jídelní tabulí prodlužovala porady do pozdních hodin, zato všichni na BarCampu si spokojeně chrochtali.

Jako daleko větší výzva se zdály univerzitní prostory. Nejprve jsme museli absolvovat sáhodlouhé oficiální přijetí v akademickém stylu (doufám, že naše tenisky nebyly moc vidět). Následně se jakoby odnikud začali vynořovat různí zcela neznámí lidé s neodbytnou potřebou cokoli organizovat. Každý začal vymýšlet svoje řešení, pořád se stálo na chodbě a debatovalo se o tom, do kterého rohu postavit stůl. Nebýt Irči, která se v daný moment zachovala jako žena činu, stáli bychom tam bezradně doteď. Irča vůbec místní muže dost provokovala – nejčastěji tím, že chtěla sama stěhovat stoly nebo židle.  Když pak vyrazila s těžkým stolem na zádech, Gruzíni si vyměnili zděšené pohledy a jali se také pracovat.

Šokující naopak pro nás byly prostory, které jsme měli pro realizaci akce k dispozici.

Přednáškové místnosti s těžkými temně červenými závěsy, dřevěné lavice (až pryčny) naskládané jedna za druhou tak, aby v místnosti nezůstal ani centimetr volného prostoru. A stejně tak prostor pro přednášející zhruba na půlmetrový úkrok vpřed a vzad. V tomto prostředí se měl odehrávat BarCamp, neformální a moderní setkání lidí z různých zemí a různých generací? Nebudu se zde ani pozastavovat nad chudáky těmi, kdo tráví v gruzínských lavicích školní léta – v těchto podmínkách se na přednáškách vyspí jen stěží.

Naštěstí máme v týmu lidi, pro které ani sovětské lavice nejsou překážkou – Milan s Martinem se dali do stěhování stolů a lavic ve velkém a z šílených prvorepublikových „mučeben“ vytvořili příjemné posluchárny s půlkruhovým uspořádáním a SPOUSTOU volného prostoru. Už chápu, že osvěta nesouvisí jen se vzděláním, ale i s tím, že je potřeba do učeben dostat více světla. Procházející prorektor nemohl překvapením ani popadnout dech.

Když se první den do foyer nahrnul sedmdesátihlavý dav z různých koutů Kavkazu, nestačil se divit, jak přátelské a inspirativní prostředí jsme vytvořili. Hned při prezenci si účastníci a účastnice různých národností, jazyků a věku vyrobili vlaječku se jménem, kterou mohli měřit svoji náladu. (A možná ani nevadilo, že tahle aktivita nejvíce bavila organizátorský tým.) Pak ve svých složkách objevili podivné barevné chlupaté dráty (jak později zjistili, sloužily na zvládání motorického neklidu při přednáškách). A když je na stolech čekaly veganské hody, dosahovala úroveň údivu u většiny přítomných svého vrcholu. Jeden účastník se mě dokonce vyptával, jestli je proti pravidlům veganství pít džus a colu (z nápojů byla k dispozici jen káva, čaj a voda).

Náš původní plán byl nebýt kontroverzní, pouze provokativní. Možná kruhové uspořádání lavic, veganská strava nebo konstelace Měsíce způsobila nečekané – účastníce i účastníci po kontroverzních tématech přímo prahli! Byli to právě oni, kdo mnohá témata vtahoval do diskusí, ačkoli jsou v místní společnosti stále tabu.

Přednáška o LGBT v Ázerbájdžánu proběhla v překvapivě mírné a přátelské atmosféře. Při diskuzi o ideálních státech se většina shodovala na právu volby sexuální orientace jedince. Dlouhou dobu diskutovali o právech vězňů a trestu smrti. Do diskuze o domácím násilí na ženách nebo o platové nerovnosti se zapojovali hojnou měrou také muži. Při workshopu o bezbariérovém městě se lidé neváhali vžít do role hendikepovaného člověka a chodit se zavázanýma očima nebo se nechat vézt po schodech na kolečkovém křesle.

Dostalo se dokonce na regionální politické kontroverze.

Zajímavý byl moment, kdy se jedna účastnice představila stylem, že pochází z Náhorního Karabachu, „tedy z části Arménie, s čímž možná její azerští přátelé nebudou souhlasit.“ (Nevím, jestli nesouhlasili, ale když večer tancovali na místní diskotéce, nevypadalo to, že mají politické otázky vliv na míru zábavy). Nebo později, když jeden z účastníků z Náhorního Karabachu jinému azerskému účastníkovi vysvětloval situaci v karabašských věznicích.

Společenské večery měly vůbec něco podstatného do sebe. Když jsem pozorovala národnostně rozrůzněné skupinky, které spolu vesele popíjely, říkala jsem si, jestli nejsou ty regionální konflikty zbytečné.

Kulturním zážitkem pro nás organizátory bylo ubytování v místním hostelu typu „tetina z dědiny“ – domácí jídlo, domácí víno, domácí zvyky. Našince třeba překvapí, z čeho všeho pan majitel pil. Vydlabané zvířecí rohy jsou normální, ale když začal vytahovat různé misky, balancovat s nimi na hlavě, pít ze zvonce, zapalovat alkohol na talířku, nestačila jsem se divit. Vrcholem bylo, když jsem požádala o vodu a paní se mě nevěřícně ptala: „Vodu? Jakou vodu? Jako na pití?!?“. Hold, jiný kraj, jiný nápoj.

Kristina Studená

Program Cesta iniciativy
Koordinátorka výjezduYouth Reality